ENCAUSTIC, počeštěno ENKAUSTIKA,  je malířská technika objevená ve staré antice, technika, která spočívá na bázi malování horkým voskem.Úžasně tvořivé malování horkým voskem, krásnými barvami a světlem, přináší spoustu překvapení a radosti. Umožňuje nejen otevření skrytých schopností a kreativní seberealizaci, ale také spontánní vyjádření niterních pocitů a uvolnění případných mentálních bloků. Enkaustika je jednoduchá a nenákladná technika, vhodná pro každého.Díky moderní technologii se otevřela široké veřejnosti a patří k úžasným kreativním formám malířství. Kvalitní pravé včelí vosky se smísí se stálobarevnými pigmenty vysoké kvality a odolnosti. Při této inovované metodě je vosk je nanášen enkaustickou žehličkou na papír. K dispozici jsou i další nástroje: pero s četnými násadkami, vyhřívané desky, horkovzdušné pistole a další nástroje. Novým způsobem můžeme malovat enkaustické obrazy a vytvářet kouzelné abstrakce, které zvládne i začátečník. Je to hravé, jednoduché tvoření, ke kterému nejsou nutné umělecké znalosti ani dovednosti.

ENKAUSTIKA

    Je to stará malířská technika helénisticko-egyptského původu užívající jako pojidla vosku.Enkaustiku znali již řečtí malíři ve 4. století př. n. l., kdy jí malovali na desky, mramor i hliněné destičky.                                                                                   Velký rozmach této techniky přinesla fajjúmská kultura v Egyptě ve slavných rituálních portrétech (1.- 4. století n. l.), na dřevěných deskách vsazených do zavinutých mumií.                       Malba voskem byla po starověkých malbách nadlouho zapomenuta a teprve vykopávky v Pompejích, kde se též našla náčiní pro tuto techniku a zbytky barev s voskem, oživily znovu zájem ni.

S enkaustikou experimentovala řada umělců od 17. století (např. C.Lorrain). V českém malířství 20. století pracoval touto technikou A. Procházka, v současné době, V. Kiml a především František Ronovský.

    Podstatou enkaustiky je malba pigmenty za tepla, které se pojí voskem, a které se za tepla nanášejí na nahřátou podložku. Starověké enkaustikové malby se lépe zachovaly ne dřevě a teprve pak na suché zdi a kameni. Z toho vyplývá, že jako podložky se lépe osvědčily různé dřevěné či dřevotřískové desky, než omítka, i přestože vosk ve srovnání s olejem více vzdoruje zásaditosti omítky.                                                                                                                                                               Dřevěné, ale i kovové podložky stačí pouze naklížit 4% roztokem klihu, popřípadě je ještě opatřit křídovým podkladem. Při malbě se mírně zahřáté pigmenty vmíchají do roztaveného vosku, posléze se barevná masa pokládá na vyhřívanou paletu a vyhřívanou špachtlí se maluje na zahřátou podložku: při vhodné teplotě lze malovat i štětcem.                                                                Bylo již uvedeno, že hlavním pojidlem je bělený včelí vosk tající při 65˚C. Při této teplotě se s ním také zachází při samotné malbě. Pro ztvrdnutí voskové textury je možno přidat malé množství damary nebo světlé kalafuny. Vedle vosku užijeme pro utření barev také benzín, a to v poměru 1:10. Některé pigmenty se musí dlouho míchat - téměř až do vystydnutí. Barevná vosková pasta se může také místo benzínu ředit terpentýnem, prchajícím méně rychle, a potom malířský postup umožní i malbu štětcem. Vedle malby lze tuto techniku využít k impregnaci a polychromování porézních materiálů, např. mramoru nebo sádry.

Užití enkaustiky v sobě tají výhody i nevýhody. Její velkou výhodou je nekrakelování malby, odolnost proti vlhkosti a stáří. Naopak nevýhodou je relativně malá schopnost vzdorovat teplu, nemožnost lazurování a nebezpečí povrchového znečištění.